Jdi na obsah Jdi na menu
 


                                                                                                                                    

  ..Celý můj život patřil a patří koním. V šesti letech mě tohle překrásné zvíře na školce v přírodě učarovalo natolik, že jsem po návratu z ní uspěla v náborových zkouškách do dřívějšího pony klubu při ústecké Zoologické zahradě - a jsem s nimi dodnes. S úsměvem na rtech dnes vzpomínám na malé shetlandské poníky tehdejšího klubu, na maličkého hřebečka Kubu, bílého Dominika, hnědou Hvězdu, kterou jsme všichni milovali, nebo Rytu, pony šimličku, která byla díky svým proporcím ani ne tak poníkem, jako spíš velkým koněm v malém vydání... 

 Dnes je mi 38 a na všechna jména koní, které jsem v životě potkala nebo jezdila už si zdaleka nevzpomenu, byť dohledat sestavu koní v někdejším TJ Tatran v Ústí nad Labem by asi nebylo tak těžké. Visla, Kora, Cid, Komponent, Materhorn, Fešák, Zlatka, Vivien, Astor, Gamera, Pardál, Gapa, Akt, Radúz a mnoho dalších koní, se kterými jsem trávila každý den, mi právě zde vryly do srdce nezapomenutelné chvíle. Podobně by na tom byli i koníci z SK Knínice, kde byl snad nejlepší kolektiv koňáků, který jsem do té doby poznala. Tady, v malebné vesničce na úpatí východního koutu Krušných hor, se mi dostalo do té doby asi nejintenzivnějšího jezdeckého výcviku pod vedením Lenky Veselé, Pepíka Cestra a Ireny Samochinové. Zkoušky k držení jezdecké licence jsem však skládala až mnohem později, v r. 1997, a westernovou o šest let déle. Dávno už nemám sportovní ambice, proto oficiálně nezávodím.

Ještě jednoho človíčka jsem u koní o mnoho let později potkala.

Byl jím ing. Alois Turek, bývalý majitel Elbruse. Právě on nás s Brusem stmelil v nerozlučnou dvojici.

Není mnoho lidí plnících si životní sen v podobě koně soudných a vnímavých právě ke koni. Jemu za to patří velký dík...

 

jabr.jpg

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA